Marcela Řezníčková je žena, která přes 30 let pracuje v církvi. Věnuje se převážně lidem na okraji. Je také velkou obdivovatelkou starozákonních žen, o jejichž moudrost se dělí s dalšími ženami. Zveme vás ke čtení inspirativního rozhovoru s Marcelou.
Můžeš se čtenářům krátce představit?
Jmenuji se Marcela Řezníčková a za důležitou věc ve svém životě pokládám to, že jsem konvertitka. Pokřtěná jsem byla v 19 letech a řekla bych, že je to tzv. “zlatá žíla “ mého života, ze které doteď čerpám. Vdala jsem se za úžasného muže, se kterým jsme měli 3 děti. Manžel mne
s druhorozenou dcerou bohužel brzy předešel do nebe, přesto si troufám tvrdit, že zůstal mým “nebeským parťákem” doteď.
Od roku 1990 pracuji na Centru pro rodinný život v Olomouci a zde jsem se dostala mimo jiné k činnostem pro osamělé matky v církvi a hledající. Díky tomu, jsem poznala plno skvělých žen. Snažila jsem se pro službu k těm, ke kterým se dostanu, lépe připravit, tak jsem mimo jiné absolvovala 5 letý psychoterapeutický výcvik v logoterapii a existenciální analýze a k tomu bakalářský program na CMTF v Olomouci.
V současnosti jsem šťastnou babičkou pěti báječných vnoučat. Jsou mojí velkou radostí, ráda v nich obdivuju nádherné věci, které do nich Stvořitel vložil a jsem jejich velkou fanynkou 🙂.
Od dětství jsem velkou milovnicí knih, a tak jsem se i díky víře dostala
k Bibli. V těžkých životních obdobích mne provázely žalmy. Měla jsem pocit, že někdo už přede mnou dokázal formulovat do slov mé obavy, strachy a bolesti a zároveň i velké doufání v Boží podporu.
Vím, že jsi velkou obdivovatelkou starozákonních žen. Čím tě tyto ženy inspirují? Která z nich je ti nejbližší a proč?
Ano mám ráda starozákonní ženy. Myslím, že mne k nim přivedlo hledání dobrého “materiálu a inspirace” pro ženy, pro které jsem spoluvytvářela programy. Mne starozákonní ženy okouzlily tím, jak i přes velkou přehradu let, jsou nám podobné. Mají obdobné starosti, výzvy, prohry i radosti jako my a co úžasné v jejich životech jasně prosvítá Boží dobrota a trpělivost, tak jak ji znám i já ze svého života. Bylo pro mne překvapením, jak málo jsou známé. Nejednou jsem se setkala s otázkou: a to je fakt
v Bibli?
Nejsem žádný biblista, ale snažím se držet věrně Písma, neohýbat si ho podle svých potřeb nebo citů. Dávám k porovnání přesné citace na jednotlivé oddíly ze SZ, představuji starozákonní příběh, Studuji seriózní výklady Písma a snažím se ve výsledné fázi mluvit o těchto ženám dnešním jazykem a víc je přiblížit lidem, kteří Písmo
a možná ani Boha moc neznají. I když třeba do kostela chodí nebo jen hledají svou cestu. Starosti, radosti i touhy starozákonních žen jsou tak podobné našim. Stejně tak, jak nám, i jim se v životě něco podaří a jindy zas šlápnou pořádně vedle. Pro mne je povzbuzující, že Bůh s námi se všemi počítá. S našimi úspěchy i chybami, všechno se vejde do Boží náruče.
Nemám žádnou postavu víc oblíbenou, to mne nikdy nenapadlo. Životně je mi asi blízká postava vdovy Noemi a přála bych si, abych uměla jako ona, přes svoje starosti a těžkosti, hledět na dobro druhých a snažit se jim být nápomocná.
Jedním z tvých úkolů v církvi je setkávat se s lidmi z LGBT komunity a jejich blízkými. Jak tato služba funguje a co těmto lidem nabízí?
Pastorační služba LGBTQ+ věřícím v olomoucké arcidiecézi služba vznikla s požehnáním otce arcibiskupa Nuzíka. On mne pověřil prácí v týmu této služby. Naším posláním je služba věřícím a hledajícím lidem menšinové vztahové orientace, jejich příbuzným, přátelům a známým. Se zájemci se pravidelně scházíme ke společné modlitbě a k diskuzím. Vedle toho nabízíme možnost konzultace emailem, telefonicky nebo osobně.
Přijímáme každého takového, jaký je. Věříme, že každý člověk je milované Boží dítě se svými dary i slabostmi, se svým posláním i se svými vnitřními boji. Ve své činnosti se vyhýbáme aktivismu jakéhokoliv druhu (např. genderové ideologii aj.).
Respektujeme učení katolické církve, jak je obsaženo zejména v Katechismu katolické církve, exhortaci Amoris laetitia a mnoha dalších dokumentech. Již v roce 1986 prefekt Kongregace pro nauku víry Joseph kardinál Ratzinger v Dopise biskupům katolické církve o pastorační péči o homosexuální osoby uvedl: „Fenomén homosexuality, jakkoli složitý a s mnoha důsledky pro společnost a církevní život, je vhodným předmětem pastorační péče církve.“ V Katechismu katolické církve § 2358 stojí: „Nezanedbatelný počet mužů a žen má hluboce zakořeněné homosexuální sklony. Ti si nevolí svůj homosexuální stav: pro většinu z nich je zkouškou. Proto mají být přijímání s úctou, soucitem
a jemnocitem. Vůči nim je třeba se vyhnout jakémukoliv náznaku nespravedlivé diskriminace. Takové osoby jsou povolány naplnit Boží vůli ve svém životě, a jsou-li křesťany, spojit těžkosti, s nimiž se mohou setkat
v důsledku svého stavu, s obětí Pána na kříži.“ Konverzní terapie nenabízíme.
Co je pro tebe v této službě náročné? V čem jsou pro tebe tato setkání obohacující?
Pro mne je tato služba velká zkušenost. Potkávám zde lidi, kteří upřimně hledají Boha a setkávám se i s velmi negativními, až nemilosrdnými názory katolíků. To je mi moc líto. Jako by v Novém zákoně nebylo setkání Ježíše se Samařskou ženou, kterou nechává být první evangelizátorkou a když čteme příběh, není tam nic o tom, nejdříve si ale musíš upravit svůj život. Upřímně, dnes by tato žena těžko dostala nějakou misi ke službě v rámci církve :-). Ježíš byl jistě poslušným synem Boha
a zároveň vnímáme, jak pro něj byl člověk v různých nestandartních situacích důležitý, nepřehlédnutelný. Čteme. že přišel kvůli celníkům, nevěstkám, ke vzdáleným dětem Izraele. To je pro mne velkou nadějí, že jsme Bohem velmi milovaní a hledaní. Tato služba mne k tomu přivádí ještě víc na dřeň. A tato služba nabízí práci
s lidmi, kteří jsou velmi obětaví, věřící, féroví a dobří. Dává mi více radosti a vděčnosti z působení lidí v církvi, než bolesti z nepřijetí a odsouzení.
Mohou službu využít i noví zájemci a kde najdou více informací?
Ano, samozřejmě mohou a budeme tomu rádi. Informace o nás najdete na webu Arcibiskupství olomouckého zde.
Zde jsou i pozvánky na nejbližší setkání. nebo lze napsat na mail: sluzba.lgbtq@ado.cz. Najdete nás taky na sociálních sítích. Spolupracujeme také s kolegy z Brněnské a Ostravské diecéze i z jiných míst.
Jsi také zapojena do projektu Jsme na jedné lodi, který má za cíl pomáhat obětem zneužívání. Co konkrétně tato služba zájemcům nabízí?
Nabídka je určena všem, kdo se ze strany církevních pracovníků setkali s nevhodným chováním (např. svádění, nadměrné důvěrnosti, ponižování) nebo přímo s některou z forem zneužívání (narušování soukromí, obtěžování, dotýkání se intimních částí těla, znásilnění…):
- Mohlo jít o nedávnou zkušenost, ale třeba i o události staré několik měsíců nebo let, které jste zatím neměli odvahu či sílu řešit.
- Mohl se jich dopustit duchovní, pastorační pracovník, řeholník nebo i laik pracující pro církev.
- Můžete být obětí nebo svědkem, ale také patřit mezi příbuzné či přátele oběti nebo i agresora.
- Můžete mít pochybnosti a nejistotu. Můžete mít na jednu stranu agresora rádi (mohl vám třeba opakovaně pomoci), a zároveň vnímat, že překročil své profesionální hranice a nějakým způsobem vás zneužil.
Kontaktní místo v naší diecézi nabízí:
- Bezpečné a diskrétní prostředí – je možné komunikovat i anonymně, všichni zapojení odborníci jsou vázáni mlčenlivostí.
- Vyslechnutí a porozumění – koordinátorka se zaměří na to, co oběť sama považuje za potřebné, bez nátlaku na konkrétní řešení.
- První podporu a informace – nasměrování na odbornou psychologickou, církevně-právní i duchovní pomoc.
- Psychologickou podporu – až tři setkání s psycholožkou, hrazenou arcibiskupstvím.
- Duchovní doprovázení – tj. možnost rozhovoru s duchovním.
- Pomoc a vysvětlení k oznámení – v církevním i občanskoprávním prostředí a také informace o možnostech a úskalích v civilním i církevním trestně-právním řízení.
Co je pro tebe v této službě náročné? V čem vidíš pozitiva?
Náročné je, že se opakovaně setkávám s nevědomostí a nepochopením `
u lidí, kteří se v církvi pohybují. Vím, že to není dlouhá doba, kdy se o tom začalo mluvit otevřeněji, ale myslím že každý z nás by se měl dovzdělávat”, zajímat o nové poznatky. Vnímám velkou potřebu i prevence a osvěty, aby k těmto zraněním nedocházelo. U většiny lidí, kteří se s něčím podobným setkají se objevuje asi pochopitelná, ale neblahá reakce, Nemohou uvěřit, ve své čistotě ale i nevědomosti, že by se něco takového mohlo stát, že by tento jinak třeba populární nebo milý človíček, mohl něco podobného udělat.
Odmítání či nedůvěra těch, kterým se oběť odhodlá svěřit, je dalším hlubokým zraněním, pro ty, kteří již byli zraněni, a komplikuje proces uzdravení.
Pozitiva vnímám v tom, že se přece jen ledy prolamují, už to není takové tabu jako to bylo dříve. Ze strany České biskupské konference a biskupů vnímám mnohem více otevřenosti. Náš otec arcibiskup Josef Nuzík je otevřený setkáním s obětmi a vstřícný pro hledání řešení, i když i on si za tuto činnost získává dost nepřátelských ohlasů. Bohužel je u nás častější, že lidé vyjadřují nespokojenost a stěžují si, než aby vyjádřili uznání, poděkování. V tomto je to náročné pro každého, kdo se ve službě angažuje a musí se naučit s tím počítat.
Mám radost také z toho, že se církev otvírá spolupráci s jinými odbornými organizacemi, které se pomoci zneužitým věnují. Je zde ještě hodně práce a je dobře, když se síly i vědomosti spojují k dobrému.
Kde najdou zájemci o tuto službu více informací?
Informace lze nalézt na webových stránkách Arcibiskupství olomouckého zde. Zájemci mohou napsat na E-mail: pomocobetem@ado.cz Odpověď obdržíte nejpozději
do 5 pracovních dnů. V případě zájmu a potřeby si můžete domluvit i osobní setkání. Probíhá po domluvě v diskrétní poradenské místnosti v centru Olomouce. Přehledné informace jsou také na tomto letáku.
Církev se nachází na křižovatce dějin. Co vidíš jako důležité pro její budoucnost? Co by měla lidem poskytovat?
Vím, že se termín křižovatka dějin často používá, osobně s ním moc nesouzním, Nemyslím si, že by to dříve nebylo, že je to něco nového. Vnímám, že už od Kristova působení mezi apoštoly, se církev profiluje jako někdo, kdo je radikální, otevřený potřebám doby i lidí, kteří v ní žijí. Jde asi o přirozené napětí mezi potřebou nápravy, toho co vidíme jako nedostatečné a užitečné posunout dál a mezi potřebou chránit hodnoty, které v církvi jsou, aby změnami neutrpěly. Něco jako tzv. nevylít s vodou i dítě. Myslím, že to “napětí” mezi oběma poly, v církvi vždy bylo a nelze se mu vyhnout a každý pól má svůj účel. jen je důležité aby jeden nedusil druhého. Mně je často blízká potřeba věci posouvat, být blízko potřebným, ptát se a hledat nové přístupy. Zároveň chápu obavy těch, kteří se obávají, aby to nezašlo příliš daleko. Snad proto, že jsem v minulosti byla chirurgickou zdravotní sestrou a jsem konvertitka, se líbí mi představa papeže Františka: církve jako polní nemocnice.
Nejen svým vnoučatům, ale i všem hledajícím i těm, kdo už v církvi jsou, bych moc přála, aby církev byla místem, kde je možné se bez obav ptát, hledat a hlavně se učit a dozvídat se více o kráse Boha.
Děkujeme za inspirativní rozhovor.