Církev nejen v naší zemi v této době prochází výraznými změnami a je potřeba hledat, kterými cestami se dál vydat nejen v oblasti pastorace. V olomoucké arcidiecézi za tímto účelem vzniklo Centrum pro proměnu farností, které zaštiťuje projekt PROPOJENI. Přečtěte si rozhovor s pracovním týmem tohoto centra.
Můžete představit cíle a činnost Centra pro proměnu farností arcidiecéze olomoucké?
Centrum vzniklo proto, aby pomáhalo arcidiecézi promýšlet a doprovázet proměnu života farností v následujících letech. Nejde jen o organizační nebo administrativní změnu. Chceme hledat, jak mají naše farnosti žít v nových podmínkách: s menším počtem kněží, menším počtem pravidelných účastníků bohoslužeb, ale také s větším důrazem na spolupráci, spoluzodpovědnost a misijní poslání.
Konkrétně Centrum připravuje projekt PROPOJENI, metodické materiály, koordinuje odborné skupiny, podporuje skupinky PROPOJENI a pomáhá tomu, aby celý proces nebyl jen „změnou mapy“, ale skutečnou obnovou života farností a naší víry. Projekt má vést k nové životaschopné síti farností, novým diecézním pravidlům a jasnějšímu nastavení odpovědnosti ve farnostech i diecézi.
Kdo za Centrem stojí? Můžete krátce představit tým Centra?
Vedoucím Centra je biskupský vikář P. Pavel Macura. Do nejužšího týmu patří Denisa Kracíková a Andrea Suszková. Důležitou roli mají také odborné skupiny a podpůrný tým pro skupinky PROPOJENI, který vede P. Jan Berka.
Proč je potřeba přemýšlet nad proměnou farností?
Protože se proměňuje realita, ve které jako církev žijeme. V posledních letech se ukázaly tři zásadní skutečnosti: výsledky sčítání účastníků nedělních bohoslužeb, výhled počtu kněží do roku 2035 a zkušenost synodálního procesu. Tyto tři skutečnosti nás vedou k tomu, že nemůžeme jen udržovat dosavadní model, ale potřebujeme se ptát, jak bude život farností vypadat dál.
Za posledních 30 let klesl počet účastníků nedělních bohoslužeb přibližně o polovinu. V roce 2025 měla arcidiecéze 223 diecézních kněží, ale výhled do roku 2035 počítá přibližně se 100 kněžími ve farnostech. Současný model proto nebude možné zachovat beze změny. Neznamená to ale rezignaci. Realita není nepřítel. Je místem, kde máme hledat, k čemu nás Bůh zve. Bůh je totiž realista :).
Co se očekává od projektu Propojeni? Co je jeho cílem?
Od projektu PROPOJENI se očekává, že pomůže arcidiecézi projít proměnou farností společně, srozumitelně a zodpovědně. Cílem není pouze vytvořit novou strukturu farní sítě, ale také nastavit nový způsob pastorace, jasnější role a odpovědnosti a větší spolupráci celého Božího lidu – kněží, jáhnů, řeholníků i laiků.
Projekt stojí na pěti pilířích: slavení neděle, farní rodina, evangelizace, kněžské společenství a správa majetku. Každý z těchto pilířů se dotýká konkrétního života farností. Proces je rozvržen do čtyř etap: rok 2026 je rokem naslouchání, 2027 rokem rozlišování, 2028 rokem rozhodování a 2029 rokem uvádění nové sítě a diecézních pravidel do praxe.
Proč je důležité, aby se farníci v této fázi do projektu Propojeni zapojili?
Protože farnosti netvoří jen struktury, úřady nebo budovy. Farnosti tvoří konkrétní lidé se svou vírou, zkušeností, radostmi i obavami. Právě jejich hlas je v této fázi důležitý. Nejde o to, aby se všechno rozhodovalo „od stolu“, ale aby se naslouchalo tomu, co lidé ve farnostech skutečně žijí.
Skupinky PROPOJENI se mají společně modlit, naslouchat, sdílet a rozlišovat odpovědi k jednotlivým tématům. Jejich práce má být součástí širšího procesu hledání nové podoby života diecéze. Právě tím se také naplňuje smysl synodality: nejde jen o vyjádření názorů, ale o společné naslouchání Duchu svatému a hledání cesty, po které má církev kráčet.
Zapojení farníků je důležité také proto, aby změna nebyla vnímána jen jako rozhodnutí shora, ale jako společná cesta. Každý přináší jedinečnou zkušenost a právě skrze tyto zkušenosti může církev lépe rozlišit, co je potřebné, realistické a životodárné.
Jaká je vaše představa o podobě farností za 10 let?
Představa není taková, že za 10 let budou farnosti jen větší administrativní celky. Cílem je, aby byly životaschopnější, více spolupracující a misijně otevřené. Některé farnosti se pravděpodobně propojí do větších celků, ale podstatné je, aby v nich lidé nacházeli živé společenství víry, dostupnou duchovní službu, prostor pro modlitbu, formaci, službu i předávání víry dalším generacím.
Farnost za 10 let by měla být méně závislá na představě, že všechno musí dělat kněz sám. Kněz zůstává nezastupitelný ve své službě, ale kolem něj má růst širší spolupráce laiků, pastoračních a ekonomických rad, služebníků a malých společenství. Vize projektu říká, že každý věřící má mít dostupného kněze i společenství, jasné místo pro formaci, hlásání a podporu.
Nejde o to zachovat úplně všechno tak, jak to bylo, ale zachovat to podstatné: víru v Krista, společné slavení, službu, vztahy a otevřenost lidem kolem nás. Církev není náš projekt, ale Boží dílo – a právě proto můžeme i tuto proměnu procházet s důvěrou.